Bob Marley: Královské reggae

V izolovaných komunitách australských domorodců usazených v poušti stovky mil daleko od nejbližší civilizace můžete najít děti, které v životě neslyšely o Nelsonu Mandelovi, ale jejich nejvzácnějším majetkem je tričko s nápisem Rastaman Vibration a Marleyho obrázkem. Můžete kráčet tři hodiny tanzanskou savanou a dorazit do masajské vesnice, kde z magnetofonu na plné koule duní písničky z alba Natty Dread. Marleyho hudbu vzali za svou jak britští punkeři v sedmdesátých letech, tak naštvaní rappeři z amerických ghett let devadesátých. V očích bílých posluchačů odkojených rockovou hudbou zaujímá Marley čestné místo po boku Jimiho Hendrixe a Johna Lennona. Pro černé ctitele soulové muziky patří do stejné společnosti jako Sly Stone nebo James Brown. Militantnost jeho písní jako Them Belly Full, Three O'Clock Road Block či Slave Driver udělaly z Marleyho mluvčího všech utlačovaných kdekoli na světě. Přitom si jeho hudba zároveň našla cestičku i do salonů bohatých snobů - jeho písně hlásající pomstu černých za útlak, militantně burcující ke vzpouře a podněcující třetí svět k nepokojům se tak ocitly na naprosto neuvěřitelných místech. Ti lidé prostě neposlouchali, o čem Marley zpívá.

Ghetto

Robert Nesta Marley se narodil na Jamajce, ve farnosti sv. Anny, 6. února 1945 bělošskému otci a černošské matce. Tuto skutečnost nesl velmi těžce. Jeho matka Cedella vyprávěla o tom, jak míval sebevražedné deprese a trápil se otázkami typu Proč je můj otec bílý, a ne černý, jako otcové všech ostatních? Provinil jsem se nějak?

Když bylo Bobovi deset, přestěhoval se s matkou do Kingstonu, do neblaze proslulého ghetta jménem Trench Town. Pravidla života v ghettu takřka vylučovala soukromí či osobní majetek. Všechno patřilo všem - hudba, marihuana, hrnec na vaření i střecha nad hlavou. Přes objektivní drsnost prostředí se začala právě tady rodit legenda světové populární hudby. Původní trio Wailers (s Bunnym Wailerem a Peterem Toshem) se od svých ska počátků z šedesátých let a spolupráce s různými producenty (Leslie Kong, Clement Dodd, Lee Perry) propracovalo v letech sedmdesátých k osobitému reggae zvuku, stále ovšem proklatě jamajskému. Pro svět ovšem Marleyho objevil až londýnský bílý producent jamajského původu Chris Blackwell, který měl s Marleym dalekosáhlé plány. Ty nakonec uskutečnil i za cenu rozpadu původních Wailers.

Dobrá adresa

Po podpisu smlouvy s firmou Island se Marley přestěhoval na nejlepší adresu v Kingstonu, do samého sousedství presidentské rezidence. Do luxusního růžového domu na Hope Street 54 se s Wailers přestěhovalo i pestré společenství jejich přátel, známých, i náhodných kolemjdoucích.

Denní program sestával z pokuřování trávy, pojídání vegetariánských "ital" jídel, rozprav o tajích rastamanské víry a hraní fotbalu. A večer pak Wailers zkoušeli. Dům na Hope Street ale nebyl jen sídlem pohody. Alan "Skill" Cole, nejlepší jamajský fotbalista té doby a zároveň Marleyho blízký přítel, odsud organizoval různé gangsterské akce, o nichž Marley nejen věděl, ale čas od času se na nich i podílel. Občas bylo totiž třeba podpořit hranost Marleyho nových singlů, a právě při takových příležitostech navštěvovali Cole a spol. rozhlasová studia, kde dýdžeje nožem a baseballovou pálkou, popřípadě pistolí, přinutil, aby se stali nadšenými fanoušky nových Marleyho nahrávek... Bob sám se k násilí uchyloval jen výjimečně, ale pokud se tak stalo, stálo to za to. Když v roce 1980 zjistil, o jakou spoustu peněz ho manažer Don Taylor obral, skoro ho umlátil k smrti.

Zatímco Rita Marleyová s dětmi obývala dům za Kingstonem, Bobovým pokojem na Hope Road procházel nekonečný proud žen. Z jeho záletů se narodilo mnoho nemanželských dětí. K jeho milenkám patřily například mistryně Jamajky ve stolním tenisu Anita Bellnavisová či z Jamajky pocházející Miss World Cindy Breakspearová. Ve svém domě na Hope Street uplatňoval Marley dokonce právo první noci.

Ritin přístup k této věci byl obdivuhodný: "Zdálo se, jako by si pořád musel dokazovat, jak jej všichni milují. Naučila jsem se s tím žít." Když se naopak Marley doslechl, že se Rita začala scházet s jiným mužem, zbil ji. Myšlenka rovnoprávnosti žen nikdy nebyla silnou stránkou rastamanů.

Za Marleym trvale proudil i zástup starých známých z Trench Townu. Proč? Chtěli trochu peněz. Obvyklou částkou bylo tak pět deset dolarů na hlavu, ale jednou se prý Bobovi podařilo rozdat čtyřicet tisíc dolarů za den a jindy dvě stě tisíc dolarů za měsíc.

Vysoká hra

V roce 1976 už byl Marley mezinárodní hvězdou a boháčem nejen na jamajské poměry. Jeho nové album Rastaman Vibration přesto obsahovalo písně s militantním nábojem - například War (zhudebněný projev etiopského císaře Haileho Sellasieho na téma osvobození černé rasy) nebo Rat Race (nevybíravá kritika politických poměrů na Jamajce).

Jamajský výbor pro turistiku tehdy vydal prohlášení, v němž varoval, že reggae vytváří o Jamajce špatný obraz v zahraničí a turisté by se mohli bát na Jamajku jezdit. Ovšem celá věc byla vážnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Za tímto tahem stála americká CIA, která Marleyho zařadila do svého seznamu nejsledovanějších osob. Podle nich měl Marley moc destabilizovat politickou situaci v celém Karibiku. A Marley si určitě uvědomoval, komu je trnem v oku. V písni Rat Race dokonce zpívá: "Rasta nebude spolupracovat s žádnou CIA." Na Jamajce se ale tou dobou blížily parlamentní volby, což v téhle nevelké zemi vždycky znamenalo zmatek, násilí a mrtvé.

Marley se do politiky zapletl už pár let předtím, když otevřeně podpořil Národně Lidovou Stranu. A tehdy se k němu přidaly i další reggae hvězdy. NLS díky tomu získala hlasy apolitických rastamanů pro svůj v podstatě socialistický program. V té době vládnoucí Jamajská Labouristická Strana, podporovaná CIA, odpověděla striktním zákazem písní podporujících NLS v rozhlasovém vysílání.

Uběhly čtyři roky a NLS, která ve volbách nakonec zvítězila, připravila Marleymu hořké zklamání: i ona zakázala vysílání jeho písní War, Rat Race a Who The Cap Fit v rozhlase. Rozčarovaný Marley v rozhovorech pro média opakovaně kritizoval vládu za odmítání legalizace marihuany, neschopnost zorganizovat repatriaci rastafariánů do Etiopie a za neobjektivní postup soudů. "Chyba je v systému," opakoval pořád dokola. "Ten systém zabíjí lidi. Proto je třeba zabít systém."

Zhoršující se situaci se Marley rozhodl uklidnit hudbou a připravil koncert Smile Jamaica v Kingstonu s volným vstupem pro všechny. NLS situaci zneužila a začala prohlašovat, že se jedná o Marleyho politickou podporu jejich straně... Dva dny před datem konání zastavily před domem na Hope Street dva bílé datsuny, ze kterých vyskákalo minimálně sedm střelců a začali pálit po obyvatelích domu. Ritu škrábla kulka na hlavě, ale zranění bylo až zázračně lehké. Kapela ve zkušebně, kde se také střílelo, vyvázla bez zranění. Nejhůř to dopadlo v kuchyni. Marleyho manažera Dona Taylora zasáhlo pět projektilů a další zranil samotného Marleyho na klíční kosti a levé ruce. Útočníci naskákali do vozů a zmizeli.

Nikdo, dokonce ani Don Taylor, zraněním naštěstí nepodlehl, nicméně znechucený Marley se uchýlil do Blackwellova horského sídla Strawberry Hill. Nakonec se však rozhodl, že na koncertě přecejen vystoupí. Nikdy se nepřišlo na to, kdo vlastně útočníky najal. CIA? Jamajská Labouristická Strana? Národně Lidová Strana, jejíž ochranka měla Marleyho sídlo střežit a v době útoku selhala? Manžel některé z četných Marleyho milenek? Ať je to, jak chce, na Jamaice se říká, že všichni útočníci nakonec skončili s kulkou v hlavě nebo s proříznutým krkem.

Rakovina

V roce 1977 se Marley dozvídá, že to, co původně vypadalo jen na při fotbalu zraněný palec na noze, je ve skutečnosti začínající rakovina. Rastamani trpí nedůvěrou k západnímu lékařství a k bělochům vůbec. O amputaci nechtěl Bob ani slyšet. Dál jezdil po světě a koncertoval. V dubnu 1980 vystoupil na oslavách nezávislosti v Zimbabwe. Trval na tom, že zahraje zdarma, a celý ten podnik jej přišel na dvě stě padesát tisíc dolarů.

Jeho zdravotní stav se ale zhoršoval a Marley se rozhodl s nemocí bojovat. Podstoupil radikální chemoterapii, která jej připravila o osm let nestříhané dredy. Strávil nějaký čas na bavorské klinice kontroverzního doktora Isselse, ale bylo už pozdě.

Robert Nesta Marley, jediná skutečná hudební superhvězda vzešlá ze zemí třetího světa, zemřel 11. května 1981 v nemocnici v americkém Miami.

VYBRANÁ DISKOGRAFIE:

Album Catch A Fire (1973) je prvním reggae albem v dějinách, které bylo speciálně upravováno pro bělošské rockové posluchače. Obsahuje brilantní Marleyho písničky, které nedokázal obrat o typickou živočišnou energii ani uhlazený produkční kabát. Album Live! (1975) obsahuje syrovou koncertní podobu Marleyho písní, tak jak je nahrál na nezapomenutelném koncertu v londýnském Lyceu. Musel to být bezmála magický večer, protože nahrávka pořízená při tomto vystoupení je všeobecně pokládána za jedno z nejlepších živých alb všech dob. O pětadvacet let později podrobil sedmadvacetiletý Stephen Marley na albu Chant Down Babylon za asistence bratrů Damiana a Juliana nahrávky svého nesmrtelného otce novému studiovému výkladu. Bobův vokál podložili hiphopovými rytmy a moderními zvukovými postupy a k "duetům" přizvali do studia řadu slavných rapových a r'n'b hvězd.

Autorem článku je Saša Neuman a vyšel v časopise Rolling Stone (později SHOW!).